Letní prázdniny jsou dlouhé a rodičům dětí v autistickém spektru můžou přinášet stres (Pracuju, hlídání téměř neexistuje, jak to udělám?), radost (Budeme podnikat výlety a bude dost času i na trénink různých dovedností!) nebo smíšené pocity (Těším se, ale teda jak to ty dva měsíce utáhnu…?).
Sama si dobře pamatuju, jak jsem před létem často uvažovala tak, že máme všechen čas na světě a že určitě
- doženeme logopedickou práci
- naučím syna zavazovat tkaničky
- potrénujeme sociální dovednosti (protože návštěvy a akce)
- uvidíme nová místa
- ideálně se nám podaří rozšířit i jeho jídelníček
- plus klidně další a další věci.
Něco pro superhrdinky
Možná to byl i můj vnitřní způsob sebezáchovy, protože jinak takových devět týdnů, ve kterých mě nevystřídá škol(k)a nebo pracující muž znělo jako nekonečno. Intenzivní péče, vaření pro selektivního strávníka, k tomu domácnost a později i snaha občas mít prostor na práci znamenala kombinaci pro superhrdinky.
Ne, nejsem superhrdinka. Logicky jsem nikdy nezvládla ani zdaleka to, co jsem si navymýšlela. Dělala jsem totiž dvě zásadní chyby:
- Jaksi jsem téměř nepočítala s odpočinkem pro mě a asi jsem měla pocit, že to zázračně dobře utáhnu.
- Zapomněla jsem na to, že Kubova kondice jede i v létě v sinusoidách. Když je dole, nic moc se dělat nedá.
Celý život s autismem našeho syna je cesta, na které se pořád učím nové věci. Ohledně prázdnin přinejmenším vím, že si nemám malovat velké plány. Jak k nim teda přistupuju? Tady je pár postřehů z naší prázdninové praxe!
tip č. 1
Na začátku především nechat žít
Doběh školního nebo i dřív toho školkového roku byl vždycky provázený velkým vyčerpáním. Takže to první, co se dalo podnikat, nebylo ani cestovat ani nic podobně ambiciózního, ale spíš dát synovi se všemi požadavky světa tak nějak pokoj.
Nechat ho dělat, co ho baví, připravit se na intenzivnější stimming nebo echolálie, poskytnout absolutní prostor a pochopení. Vařit známá a přijatá jídla, nenutit do socializace.
Tohle všechno aspoň týden.
tip č. 2
Vyhodnotit priority
Učit nebo trénovat nové věci a dovednosti se v létě určitě dá, ale znovu je potřeba si připomenout, že prázdniny slouží primárně k odpočinku, u našich výrazně unavitelnějších dětí na spektru o to víc. Neznamená to nemoct leccos zkoušet, ale spíš si z toho běžně dlouhého seznamu vybrat jednu, max. dvě oblasti, na které chci pracovat. Důslednost v jedné věci je mnohem víc než nahodilost v mnoha.
Zároveň z mé zkušenosti je to právě v období klidu, kdy si mnoho informací a znalostí načerpaných v průběhu školního roku tzv. sedá a můžou přijít pokroky. Nepřehánějme to.
tip č. 3
Mít alespoň nějaký režim
Co si budeme povídat: to, že člověk nemusí vstávat na budík, chystat svačiny, hlídat úkoly a být pořád někde na značkách, je úlevné. Pro mě i pro syna.
Na druhou stranu řád a režim mají pořád svůj smysl, protože znamenají předvídatelnost a bezpečí. Takže máme své rutiny v časech snídaní, obědů a večeří, v tom, že syn doma pomáhá s různými věcmi, v tom, že denně chodíme aspoň na procházku, když už ne na výlet. A samozřejmě je tu i limit na screen time.
Dlouhodobě držet režim je nám vlastně příjemné, stejně jako je příjemné ho občas porušit. Myslím, že i díky tomu syn zatím nepropadnul žádnému extra pubertálnímu ponocování a jeho cirkadiánní rytmus je, myslím, víc než stabilní.
tip č. 4
Občas servírovat něco nového
Vařím několik jídel pořád dokola. Baví mě to? Nebaví. Respektuju ale synův strach z nového a neznámého i jeho odpor k různým konsistencím.
Na druhou stranu, když to nezkusím, nic se nezmění. Takže čas od času připravím něco, co ještě nejedl. Dělám to zásadně v časech, kdy je zvídavý a světu otevřený, zkrátka když má formu. Předem ho na to připravím, eliminuju v receptu všechno, co mu vadí (koření a některé druhy zeleniny) a nabízím tzv. user-friendly variantu nového jídla, zpravidla např. s přílohou, kterou běžně jí.
Tyto změny se dějí velmi pomalu a jemně a vyžadují obrovskou trpělivost. Za mě je to právě v létě, kdy se dá takhle aspoň občas experimentovat.
Druhou podobnou výzvu představuje chození do restaurace. I tady jsou na to prázdniny jako stvořené. Podpora socializace, stolování a vůbec přijetí stejných a přece jiných jídel venku je další level tréninku.
Upřímně? NIKDY se mi do toho nechce a VŽDYCKY jsem pak ráda, že jsme to podnikli.
tip č. 5
Cestovat s radostí ale i mírou
Čas strávený na dovolené a výletech je potřeba pravidelně vyvažovat bezpečím a klidem domova. Vím, že když se po týdnu odněkud vrátíme, nejmíň pět dnů ho nikam nedostanu, a to ani k prarodičům. Kuba potřebuje načerpat síly v senzoricky klidném prostředí, mezi svými věcmi, podle svého rytmu. A pak zas může začít dobrodružství.
tip č. 6
Udržet předvídatelnost i soudnost
Dopředu na mapách ukazujeme cíl cesty, konkrétní hotel, ukazujeme varianty výletů do okolí a rozhodně hlásíme den návratu. Dřív to míval syn i vizuálně (v obrázcích nebo textu), ale díky jeho podstatně větší adaptabilitě i porozumění už není vždycky nutnost to dělat.
Na místě většinou platí jasné pravidlo 1 den = 1 akce. Jeden výlet, jedna túra apod. Představa, že si dáme ráno menší túru, pak oběd v restauraci a odpoledne jedeme někam k vodě, je z říše snů. Syn to má prostě jinak. Unavitelnost a potřeba odpočinku jsou nesporné.
To, co si my užíváme jako odpočinek, totiž pro něj může být obří výzva. Třeba právě jít někam k vodě znamená mnoho senzorických vjemů, nové prostředí, mnoho lidí kolem, obavu z neznámého.
Ve chvíli, kdy mi zabude líto, co bychom rádi a nemůžeme (a děje se to pokaždé), se snažím ve vzpomínkách vracet k časům, kdy téměř nešlo cestovat, jíst venku, být někde déle než víkend a podobně… Tohle a s trochou štěstí i možnost si vzít na chvíli knížku a dobré kafe většinou zabere.
tip č. 7
Plánovat aktivity společně
Mít alespoň částečně kontrolu nad věcmi snižuje úzkost. Úzkost z cesty, výletů nebo návštěv může být pro děti s PAS docela běžná. Proto od první chvíle, kdy to synovo porozumění a celková komunikace dovolili, hodně aktivit plánujeme společně s ním a případné úzkosti tím bouráme.
Neznamená to bezbřehou možnost ve smyslu otázky „Kam bys chtěl jet?“, protože takhle postavit možnost výběru nepomůže. Otevřená otázka nás k odpovědi nedovede.
Spíš nastíníme různé varianty, se kterými jsme v míru i my (to je potřeba!) a které dávají smysl stran časových možností, počasí a kondice nás všech. Pak dáváme na výběr.
tip č. 8
Mít čas spolu a čas bez sebe
Syn si hlídá svou smečku a většinu aktivit má rád v kompletním složení. Přesto si já i můj muž občas stojíme za tím, že se, byť jen na hodinku nebo dvě, rozdělíme. Občas uniká on, občas já. Někdy to provází opravdu těžké protesty a pak je tak snadné to vzdát! Přesto to v 99% případů neděláme. Každý potřebuje svůj prostor a je potřeba, aby se to syn naučil chápat. I to je pro mě výchova.
A pak se oddělujeme ještě víc. Jakýkoliv příměstský tábor nebo pobyt u prarodičů vítáme. Tak může syn budovat vztahy i s jinými lidmi, tvořit svou databázi zážitků a, jak říká Temple Grandin, čím větší databáze je, tím víc se může dítě rozvíjet.
Kdo nechce ztrácet iluze, ať si je nedělá
Nevím, jestli jsem kdy dřív slyšela lepší větu. Je asi milion věcí, které nám utečou a zůstanou mimo naše možnosti. Tak to prostě je.
I to naplánované minimum může přijít úplně vniveč.
Pak ale taky přijde pár pěkných momentů, které se většinou nezjeví u velkých zážitků, ale spíš v dennodenních momentech. Společný smích, prvně ochutnaný hrášek ze zahrádky, opravdové vzájemné povídání se synem, podařený výlet bez krizí…
Takové prázdniny jsou pak nejkrásnější. Moře a grilovačky přenechávám ostatním. Náš svět je přece jen docela jiný. A stejně tak jiné budou vždycky i ty letní měsíce.
Ať se vám letos vydaří!
P.S.: Jste s námi v komunitě na Forendors? Pak se můžete těšit na další Zprávy z Kocourkova, které vám o našem létě poví mnohem víc!
Jsem průvodkyně autismem pro rodiče a pedagogy a zároveň máma chlapce na spektru. Nabízím individuální poradenství, inspiraci na blogu i v pravidelném newsletteru. Vedu online klub pro rodiče a moc ráda o tématu i přednáším, ať už živě či online. Díky vlastní zkušenosti a odborným znalostem problematiky přináším léty ověřené a funkční postupy a potřebnou psychickou podporu.