Blíží se vám děti ke konci základní školy a vám začínají vrásky na čele z myšlenek na další vzdělávání? Nedivím se. Mám je už nějaký čas taky. Nicméně přípravy na volbu střední školy a první kroky za sebou se synem máme, a tak, jako u mnohých jiných témat, dnes přináším sdílení vlastní cesty a celkový přístup k takto zásadnímu životnímu kroku.
Všechno je individuální
Že je každé dítě s PAS jiné, už určitě víte. Za mě by se při rozhodování o vhodné střední škole určitě neměly opomenout tyto faktory:
- Úroveň intelektu dítěte
- Míra potřeby podpory a asistence
- Zájmy a silné stránky dítěte
- Vzdálenost školy
- Zkušenosti školy s dětmi v autistickém spektru
- Možnost následného uplatnění v oboru
Málo toho není, že?
Co jsem nechtěla zjistit
Jestli jsem za dobu příprav na konec základní školy a vybírání možné střední školy pro syna na něco přišla, tak je to bohužel smutný fakt, že pro děti, které jsou bystré a zdatné, ale potřebují pomalejší tempo a podporu asistenta, je zoufale málo možností. To platí dvojnásob, jste-li na malém městě.
Co přesně vám české školství nabízí?
- Maturitní studium. Řekněme si na rovinu, že toto je možnost nedosažitelná pro ty, kteří mají byť jen mírnou poruchu vývoje intelektu (dříve LMR – lehké mentální znevýhodnění) a všechny děti, které mají na základě své diagnózy minimální výstupy na základní škole. To znamená, že jejich znalosti na přijímací zkoušky jednoduše nestačí, nehledě na tempo a náročnost následné výuky.
- Učební obor typu H. To je běžný učňák, jak ho známe, čili jde o zařazení dětí s PAS do běžného vzdělávání v rámci inkluze. S náročností výuky je to už malinko přiměřenější. S trochou štěstí se můžeme trefit zaměřením a zájmem dítěte, ale vyvstává tady riziko malé zkušenosti pedagogů v práci s dětmi s autismem a přirozeně i riziko šikany.
- Učební obor typu E. To jsou praktické školy – v podstatě speciální vzdělávání na středoškolské úrovni. Tempo i náročnost výrazně nižší, opět omezený výběr oborů, ale zas je tady kvalifikovaný pedagogický sbor se zkušenostmi.
Upřímně? Na malém městě a s minimálními výstupy u syna jsme narazili na velmi malý rejstřík možností. Celkem jeden háčkový obor a pak jeden či dva éčkové. To není zrovna moc.
Náš způsob uvažování
Hledali jsme…
…školu, která bude syna bavit a vzbudí v něm vnitřní motivaci. To je, troufnu si říct obecně, hodně důležité, u dětí v autistickém spektru pak dvojnásob.
…školu, kde budou alespoň nějaké zkušenosti s komunikací a prací s dětmi na spektru a jejíž přístup bude vstřícný. Jestli se hledají těžko takové základky, pak středních škol je v tomto ohledu jako šafránu.
…školu, která nebude daleko a nebude znamenat internát, jelikož synova sociální zralost tomu ještě neodpovídá.
…školu, jejíž absolvování může vést k reálnému pracovnímu uplatnění.
…školu, kterou připustí jako možnost i sám Kuba. Nevybírali jsme pro něj bez něj a jeho názor na celou volbu byl součástí procesu. Jsme si vědomi, že spoustu věcí zdaleka nedohlédne, ale i tak bychom nikdy nerozhodovali za něj.
První kroky v osmé třídě
Celý proces začal už v osmé třídě. Tehdy jsme s mužem navštívili Veletrh středních škol a na některé jsme se byli i podívat, prozatím bez syna. Byl to první průzkum možností a hned zkraje bylo jasné, že zkušenosti s autismem jsou spíš vzácné.
„Asistenta nemáme a mít nebudeme. Dítě musí pracovat samostatně.“
To je jen jeden příklad argumentu za ty školy, kde jsme velmi rychle pochopili, že tam neschází nejen praxe a zkušenost, ale že naopak převládá celkové nepochopení role asistenta a principu inkluze jako takové.
Udělali jsme si první představu, omrkli i některé dny otevřených dveří a měli alespoň přibližný obrázek. Mimochodem, pokud tápete a netušíte, jaké střední školy ve vašem kraji jsou, zkuste třeba Atlas školství.
Devítka: spolupráce se ZŠ i SPC
Hned zkraje deváté třídy jsme byli jako rodiče pozváni na schůzku s výchovnou a kariérovou poradkyní synovy základní školy. Sdílela s námi zkušenosti dětí s různými školami, informovala nás o celém postupu přihlašování. Nabídla nám katalog středních škol i její náhled na situaci, který se opíral i o znalost našeho syna a jeho dovednosti. Ujasnili jsme si ještě trochu lépe, co hledáme a na co se zaměřit.
Dalším krokem bylo kariérové poradenství v rámci služeb našeho SPC, což znamenalo jednak psychologické vyšetření syna a rozhovor s ním, pak i rozhovor se mnou jako rodičem s vysvětlením možností ve vzdělávání i Jakubových předpokladů. Klíčovým tématem byla jeho potenciální samostatnost a budoucí uplatnění. Nebudu lhát; tohle nebyl úplně povzbudivý rozhovor, ale nakopnul mě k nemálo aktivitám, které sice nesouvisí přímo se školou, ale zato souvisí s budoucí samostatností v běžném životě.
V této době jsme si s Kubou i povídali o různých povoláních, co kdo dělá a podobně. Jako u spousty jiných vážnějších témat jsme i tady narazili na určitou nechuť se tím vůbec zabývat. Jestli děti v deváté třídě nemají tak úplně jasno, co by v životě chtěly dělat, pak pro děti s autismem, mnohdy vývojově o pár let nazpět, to může být velmi abstraktní téma.
Dny otevřených dveří
V našem hledáčku byly záhy pouze dvě školy, konkrétně nematuritní obor typu H a jeden či dva nematuritní obory typu E. Kubovi jsme tyto možnosti nastínili a vydali se s ním na Dny otevřených dveří, následně i na dílničky na praktické škole, kde si mohl leccos zkusit.

Obě školy se mu líbily, ale vzhledem k tomu, že éčkové obory nevyžadují přijímací zkoušky, s pohodlím sobě vlastním se rozhodnul, že toto bude první varianta. Na nás pak bylo, abychom mu vysvětlili specifika jednotlivých škol. Zásadní rozdíly jsme shrnuli do pěti odrážek a nechali ho si nad tím popřemýšlet.
Spolupráce s SPC podruhé
S poradenskou pracovnicí z SPC po boku jsme se zároveň vydali na schůzku s ředitelem běžné střední školy, kde jsme chtěli zkusit háčkový obor. Otevřeně jsme popsali synova specifika, jeho potřeby i potenciál. Naše rodičovská optika byla doplněna pohledem speciální pedagožky, která zná syna od dvou let a dlouhodobě s ním pracuje.
Přístup vedení byl velmi vstřícný a optimistický a my jsme si potvrdili, že tato varianta stojí za zkoušku, přestože stále existují už zmíněná rizika spojená s šikanou nebo s nedostatkem know-how na straně jednotlivých pedagogů či asistenta.
Výhodou středních škol zůstává fakt, že to není povinné vzdělávání. Pokud by se tudíž některé obavy a rizika naplnily, je vždy možnost odejít. S tím jsme taky tuto cestu přijali jako jednu z možností. Vzdávat něco dopředu zkrátka nechceme.
Rozhodnutí
Nakonec se syn rozhodnul, že tedy zkusí i přijímačky na háčkový obor. Podezírám ho, že to bylo z toho důvodu, že na dané škole by měl asistenta, angličtinu a obědy doma, jelikož škola nemá jídelnu. Ať je to jak chce, maximum informací dostal, a tak pořadí znělo jasně. První škola běžný učební obor, druhá éčkový obor na praktické škole.
Trochu smutku zůstalo
Jsem soudná a nehledám pro syna ambiciózní kariéru právníka nebo pilota. Přesto, po mnoha úspěších a dřině odvedené na základní škole běžné je mi upřímně líto, že jeho možnosti jsou tak limitované.
Není to jen on jako kluk s minimálními výstupy a mírnou poruchou vývoje intelektu, který to má složité. Z referencí rodičů vím, že i děti s běžným intelektem a diagnózou PAS zažívají přinejmenším rezervovaný, někde i odmítavý přístup škol.
Přála bych si pro nás i pro další rodiny širší možnosti volby. Přála bych si, aby rétorika ve smyslu „děti s autismem patří mezi své – na praktické školy“ byla minulostí. Přála bych si, aby pedagogové vzali vzdělávání našich dětí jako svou vlastní profesní výzvu a ne jako problém.
Tenhle článek se opírá o naši jedinečnou zkušenost s naším jedinečným synem, jeho specifiky, naší lokalitou. Věřím ale, že celý přístup může být pro mnohé z vás rodičů inspirací, a to zejména tam, kde je tohle téma zatím opravdu jen v mlze a podobně abstraktní, jako je pro vaše děti.
O přípravách na přijímací zkoušky, o jejich průběhu, výsledcích i následných přípravách na začátek docházky na SŠ bude zcela určitě další blogový článek. Pokud máte chuť zůstat víc v obraze o tomto ale i jiných tématech, můžete si každý měsíc přečíst víc v pravidelném newsletteru Auti cestou necestou.
Hledáte pravidelnou podporu, možnost intenzivněji spolupracovat a být se mnou v kontaktu? Pak vás zvu do online klubu Poznáváme autismus SPOLU – naší rodičovské komunity na Forendors!
„Klub bych doporučila všem, co se chtějí něco nového dozvědět, protože jsou to opravdu přínosné informace. Z klubu cítíte neskutečnou oporu. A za sebe můžu říct, že i z hlediska psychiky je to velmi přínosné. Je to nový impuls, když si člověk už neví rady, nebo potřebuje nakopnout…tak toto je to pravé místo.“
Lucka
Jsem průvodkyně autismem pro rodiče a pedagogy a zároveň máma chlapce na spektru. Nabízím individuální poradenství, inspiraci na blogu i v pravidelném newsletteru. Vedu online klub pro rodiče a moc ráda o tématu i přednáším, ať už živě či online. Díky vlastní zkušenosti a odborným znalostem problematiky přináším léty ověřené a funkční postupy a potřebnou psychickou podporu.