Naprostá většina dětí s autismem zvládá jen velmi obtížně jednu zdánlivě banální věc – stříhání vlasů. Souvisí to hodně s potíži, které mají naše děti v oblasti smyslového vnímání, a je to něco, co se odbourává opravdu těžko.
Na diskuzních fórech se to většinou hemží komentáři zoufalých rodičů, kteří si s tím neví rady, a většina z nich často nakonec neochotně bere nůžky do rukou sama, jelikož jiné řešení zkrátka neexistuje. Ze mě se stal taky naprosto nedobrovolný a nijak zvlášť zručný kadeřník; už ten název je na mě opravdu moc vznešený. 🙂
Každopádně s pořádnou dávkou sebereflexe si uvědomuju, že to tak nemuselo být. Kdybych bývala tenkrát věděla, co vím dnes… Ale tak to mám u výchovy našeho syna s více věcmi. Své minulé chyby nenapravím, zato ale můžu pomoct ostatním, aby se jim vyhnuli úplně anebo celý proces díky sdílení mých zkušeností zvládali více v klidu.
Přestaňme se divit
První, co můžeme udělat správně, je respektovat a přijmout prožívání dítěte u těchto činností. Neboli nedivme se neustále, že to malému autistovi vadí. Zapomeňme na věty „Vždyť to přece nebolí. To nic není. Dívej, ta holčička u toho taky nepláče.“
Proč? Kdy naposledy jste slyšeli něco tak nepříjemného, jako je škrábání nehtů na tabuli nebo skřípnutí příboru o talíř? Už jen při vzpomínce může leckomu přejet mráz po zádech. Je to až bolestivé a stejně bolestivé je pro dítě s PAS stříhání vlasů. Je to otázka hypersenzitivity na hmatové podněty.
Kromě toho, literatura uvádí, že k určité přecitlivělosti na hmatové podněty může dojít v důsledku přetížení jiných smyslů. Takže když vezmete dítě, které jinak stříhání zvládá celkem obstojně, do nákupního centra, zaútočí na ně milion zvuků, vůní a světel. Pokusit se tam o jeho ostříhání v místním kadeřnictví je pak naprostá marnost. Nervová soustava už to prostě nevydrží.
Je dobré tohle mít na paměti a vnímat rizika. A znovu – respektovat, respektovat, respektovat, když to dítě odmítá. Je to bolestivý vjem. A bolest překonává každý jinak. Je potřeba nastolit takové podmínky, ve kterých je pro dítě aspoň trochu snazší se s tím poprat.
Hrubá začátečnická chyba
Hypersenzitivitu neovlivníme. Je to prostě něco, s čím se nám naše děti narodily. Můžeme ale pracovat na tom, aby děti tyto procesy postupně zvládaly lépe.
Chybu u svého syna jsem konala v jeho raném věku tím, že jsem ho u stříhání držela, aby ho, přirozeně ječícího, mohla moje kadeřnice ostříhat. Jindy pobíhal po kadeřnictví, když se pro něco zaujal, střihla další kousek, zase křičel, zase se zaujal, zase střihla. A tak pořád dokola. Odcházeli jsme vyčerpaní, ubrečení (skoro i já) a pro další aktivity pomalu nepoužitelní. Následná odměna byla pro něj za to utrpení myslím slabá útěcha.
Výsledkem je to, že mé kadeřnici Kubík nevěří a už se od ní ostříhat nenechá. Přestože později docházela i k nám domů, aby měl ke stříhání ideální podmínky – své dobroty, svůj iPad, svůj prostor. Nestačilo to. Doma to proběhlo úspěšně asi jen dvakrát, pak jsem po ní musela práci dokončovat já, když ji vyhnal, a pak nastal zlom a on už ji nepřijal vůbec. Slovy MÁMA OSTŘÍHÁ se celá neúspěšná série završila a já prozatím nevidím lepší variantu.
Přirozeně má vlasů asi tak na tři hlavy, takže ostříhat ho znamená pro mě mít bolavé ruce dalších pár dnů. Stříhám pod tlakem času, nervozity, že to neumím a s vnitřním vztekem, že to dělat nechci. Jenže tím, že jsme ho před lety „přepraly“, jsme zavařily mně, ale hlavně jemu, co se celého prožitku týče. Ještě jsem zkrátka nevěděla, že co udělám jednou špatně, už jen těžko odčiním.
Co se dá dělat líp
Další roky jsem už zasvětila tomu, jak bych mohla celý proces aspoň relativně zpříjemnit. To, že stříhám já, se stalo nevyhnutelným, takže jsem začala řešit jak na to, aby to prostě tak nebolelo. Nás oba.
Pro Vás přináším moje tipy a doporučení, které vychází opět z prožitých i sdílených zkušeností, z literatury a konzultací s odborníky. Ať už stříháte doma nebo máte ten luxus a udělají to za Vás v salonu. 😉 Snad Vám pomůžou!
1 Vyberte den
Když je dítě malé a je obtížné se dorozumět, asi se těžko domluvíte, že si samo stanoví, kdy akce proběhne. To totiž dává dítěti pocit, že tu nepříjemnost má aspoň trochu ve svých rukou.
Malému dítěti dejte tuto akivitu na obrázku do režimu. Ideálně v rámci týdenního režimu, aby mělo aspoň pár dnů se na to připravit. Používáte-li jen denní rozpis činností, dejte to aspoň na odpoledne – ze stejného důvodu.
U starších dětí, se kterými se dá takto domluvit, nabídněte, ať si den vyberou.
Můj syn to dělá vždy stejně. Jednou jsem ho stříhala třicátého v měsíci, a tak pokaždé ukáže v měsíci na stejný den. Nicméně ho podezřívám i z toho, že to vždycky maximálně oddaluje:-), jelikož plánujeme vždy zkraje měsíce. Tak nebo tak, jakmile je třicátého, ví, že se to koná a respektuje to.
Kamarádka tak třeba zvládá se synem návštěvy zubaře. On si vybere z několika nabízených termínů, které vyjmenuje doktorka, a to je zárukou úspěchu.
Nicméně – jakmile je termín stanoven, neplánujte nic náročného na ten den. Stříhání samo o sobě opravdu stačí. Pokud to jde, vyhněte se dobám okolo úplňku nebo novolunní, na které jsou naše děti velmi citlivé.
A nakonec – nezapomeňte na celou věci být i Vy sami odpočatí a psychicky srovnaní. Dopřejte si odpočinek nebo se jinak vyklidněte. Ať už stříháte sami nebo „jen“ doprovázíte dítě ke kadeřníkovi, potřebuje z Vás cítit klid a bezpečí – v žádném případě stres.
2 Příprava se nesmí podcenit
Kromě termínu je zcela zásadní i příprava toho, co se vlastně bude dít. Tedy v souladu se strukturou a vizuální podporou rozkreslete průběh akce. Použijte piktogramy, nafoťte kadeřnici i místo konání, je-li to mimo domov, přibližte prostě dítěti, co přesně se bude dít. Jistota dalších kroků dítě s PAS uklidňuje.
Naše vizualizace vypadala nedávno takto (než Kubík „tetu“ zcela odmítnul):
Vizuální pomůcky k tématu se dají i koupit.
Vizualizaci stříhání nabízí v jedné kapitole Obrázkový slovník sociálních situací od Pasparty.
Také společnost Auxilium vydala fotopříběh s názvem U kadeřnice. Tam je ale bohužel jen stříhání děvčat a proto to syn zcela nepřijal; naopak jejich příběh U paní doktorky nám pomohl s běžným vyšetřením u pediatra, jelikož v příběhu figuroval chlapec. Fotopříběhy najdete zde.
Na youtube se dá taky najít leccos. Tam je ale vhodnější zadat anglická slova – zejména v USA jsou opravdu napřed v natáčení nejrůznějších video nácviků a podobně. Zadala jsem „haircut autist“ a nabídka nebyla špatná. Záleží na Vašich potřebách. Internet může být každopádně v tomto ohledu velmi dobrým sluhou.
3 Stříhání v kadeřnictví
Stříhání v kadeřnictví je hodně o komunikaci. Nejprve o Vaší komunikaci s kadeřníkem a pak o jeho komunikaci s dítětem. Je fajn zajít si do kadeřnictví několikrát jen tak na návštěvu, nechat dítě porozhlédnout a seznámit se s prostředím. Osahat si věci, které jsou se stříháním spojené. Křeslo, pláštěnku, hřeben, strojek. Seznámit se s kadeřníkem.
Následně bych kadeřníkovi sdělila specifika dítěte a jak s ním komunikovat (vše předem a bez přítomnosti dítěte). Také že se na dítě nemá spěchat, tlačit – dobrý kadeřník (spíš asi kamarád) Vám vyjde vstříc a vyhradí si na dítě i více času. Dobrý kadeřník bude tolerovat, že se stříhá třeba i jinde než na křesle.
Zní to trochu jako atomová věda, ale může to znamenat značný rozdíl ve výsledku. Před časem mě moc potěšil článek o jednom kanadském holiči, který vzal stříhání autistického chlapce vyloženě jako výzvu. Dokonce pak založil i charitativní organizaci – o jeho počinu se dočtete zde. Za to upřímně tleskám! 😉
4 Stříhání doma
Moje stříhání doma je podpořeno několika faktory:
- Pohodlné sezení – fyzický nekomfort připustím spíš u sebe než u dítěte; jakkoli mě pak bolí záda, stříhám tak, jak je to pohodlné jemu.
- Dobré nůžky – investice asi 800 Kč za kvalitní řekněme poloprofesionální nůžky se mi odměňuje menší pracností, méně bolavými klouby a hlavně menším rizikem nepříjemného trhnutí vlasů, což Kuba vyloženě nenávidí; na druhou stranu, nůžky jsou tak moc ostré, že i sebemenší „líznutí“ znamená otevřenou ranku (dostříhané prsty byly, Kuba naštěstí prozatím neutrpěl ani škrábanec).
- Ochranný jednorázový kšilt – používám kšilty Facepro – mrkněte na http://www.facepro.at/; na webu najdete kadeřnické e-shopy, které je prodávají. Není to levná věc a jeden kšilt vychází na 7 Kč – nicméně to, že dítěti nepadá nic na pusu, do očí a vůbec do obličeje, je k nezaplacení.
- Štětec na ometání vlasů – ideálně s jemným vlasem, nejlépe je pořídit v kadeřnických potřebách.
- Cokoliv, co zabrání zalézání vlasů pod tričko. Ideální je nějaká pláštěnka, která jde hezky kolem krku a po které vlasy sklouznou. U nás umělý materiál jaksi neprojde, takže používám utěrku nebo cokoliv z bavlny a pravdou je, že to pomáhá. Když totiž svědí vlasy na zádech, není to nic moc. A už vůbec u dítěte s PAS.
- Vizuální zábava odvádějící pozornost – iPad, pohádky, cokoliv, co zaujme. V tomto případě nehledím na čas strávený u obrazovky. 🙂
- Pauzy – jestliže si syn říká o pauzu, dopřeju mu ji – třeba krátkou, ale dopřeju. Pauzu většinou vyplňuju ometáním vlasů a vytřepáváním toho, co má kolem krku.
- Jasně daný konec stříhání – odhadnu čas, za který to zvládnu a ten dodržím; je to důležité. Je to totiž jako nezradit slib. I kdyby to na hlavě vypadalo všelijak – proto je ale dobré se opravdu reálně zamyslet nad tím, kolik času k tomu potřebuju. My amatéři minimálně hodinu (teda aspoň já).
Nepíšu nic o strojku. Ze zkušeností svých i ostatních rodičů vím, že strojky bývají zpravidla těžko snášeny. Jejich hlučnost je nepříjemná stejně jako samotné stříhání a jestliže ten hluk krouží tak blízko kolem uší, je to vážně problém. Bylo mi i řečeno, že profesionální kadeřnické strojky jsou tišší, ale upřímně – bez záruky úspěchu – to už je investice, do které se mi nechce.
Když mi v dobré víře ukazovala jedna známá video, kde strojkem stříhá synka, on celou dobu brečí a rozptyluje se tím, že vlasy průběžně vysává, bylo mi za něj do pláče taky. Asi bych hledala jinou cestu, přestože strojek je rychlý přesný a sama o tom, že by ho náš chlapeček přijal, docela sním. Jenže ho nesnese. A tady přes bolest prostě nejdu a raději stříhám sama nůžkami, i když je to teda fuška.
5 Průběh a odměna
U samotného stříhání je dobré mít vizuální pomůcku po ruce. Ať má dítě přehled, co se děje a bude dít dál. Že je potřeba motivovat, ani nemusím dodávat. U nás doma vyžadují aktivity typu stříhání nebo návštěvy zubaře motivace největšího (a bohužel i nejdražšího) kalibru.
Když se ale vracím k podstatě problému a bolestivosti pro dítě, je zjevné, že odměna je to zasloužená.
Chvalte
Závěrem zmíním to, co je důležité u nácviku všeho ostatního – chvalte, chvalte, chvalte. Pořád, průběžně, za každou zvládnutou trochu stříhání. Připomínejte odměnu a povzbuzujte. Dítě potřebuje cítit, že tak těžkou událost zvládá dobře. Zaslouží si tu pochvalu!
Také tu prostě musím citovat ze skvělé knihy Specifika smyslového vnímání u autismu a Aspergerova syndromu. V předmluvě, kterou ke knize napsal ředitel belgického školicího střediska pro autismus (Opleidingscentrum Autisme) pan Theo Peeters, totiž zaznívá jedna zásadní věta (vlastně dvě 🙂 ):
Je obvyklé – a zároveň pochopitelné -, že odborníci spatřují podstatu autismu v tom, co vidí oni, ne v samotném prožívání člověka s autismem. Mnoho lidí s Aspergerovým syndromem a dalšími formami vysokofunkčního autismu uvádí, že problémy se zpracováváním smyslových informací pro ně představují větší hendikep než nedostatky v komunikaci či sociálním chování.
Myslím, že toto vyjádření mluví za vše a potvrzuje, že ač je stříhání pro někoho banální, pro naše děti se tu jedná o nanejvýš citlivou věc. Respektujme to.
Jsem lektorka v oblasti výchovy a vzdělávání dětí s autismem a zároveň máma chlapce na spektru. Vzdělávám a inspiruju rodiče i pedagogy a pomáhám jim s dětmi s autismem najít společnou cestu. Dělám to skrz praktické eBooky, články na blogu, konzultace a především také v online kurzu. Ráda o tématu i přednáším. Díky vlastní zkušenosti a odborným znalostem problematiky přináším léty ověřené a funkční postupy a potřebnou psychickou podporu.